Děj seriálu není potřeba rekapitulovat. Pokud byste však chtěli malé připomenutí, tak klikněte zde na předchozí recenzi, kde vše shrnuji.
V přechozím článku jsem měl obavu, že seriál ztrácí dech a začíná kvůli svému dějovému natahování trochu škobrtat. I teď o tři měsíce později jsem stále nepochopil, proč kvůli čtyřem episodám byl děj rozdělen na čtyři série, místo původních dvou. Kvalita a nádech seriálu se tím stějně nezměnily. Je opravdu těžké najít ta správná slova a vůbec konkrétní body, které si zaslouží hodnocení a nebyly zmíněny už v předchozí recenzi.
Tato závěrečná část je přesto něčím výjimečná a obsahuje jednu zásadní věc. Konec.
Zní to trošku ošklivě, ale celá pátá série trpí neustále se opakujícími motivy, které byly použity již v předchozích dílech. Když něco vidíte podruhé, tak to baví. Potřetí také, ale počtvrté a po páté už je to opravdu nuda. O to víc je do očí bijící, že policisté jsou v seriálu jako po lobotomii. Plně chápu, že musí dodržovat nějaké předpisy a postupy. Na druhou stranu ale chtějí zločince popravovat a zakopávat v poušti. Ta ohnutá realita v prospěch snahy o seriálovou senzaci je trochu na sílu. Na úkor logiky. Jak kdyby se policisté nedokázali poučit.
Stejně tak i samotná loupež a její průběh je extrémně na hraně uvěřitelnosti. Autoři si vůbec nebrali servítky. Ve snaze udělat co největší senzaci dokonce přidali do posledních tří dílů další dějovou linku, jejíž ukončení není moc vysvětlené a vyletí do vzduchoprázdna. Mám takové tušení, že autoři plánují nějaký sequel s Berlinovým potomkem.
Avšak konec seriálu má pár pozitiv. Ač jsem občas musel kroutit hlavou nad dějem, tak jedno se upřít nedá. Závěrečný plot twist a rozuzlení poslední části má koule. Je nečekané a geniální. Donutí vás se zamyslet, dát pauzu a podotknout, že je to docela hustý, jak to celé Il profesore pošéfoval. Pokud vydržíte do závěrečných třiceti minut, může se váš názor na pátou sérii a její příležitostnou plytkost obrátit skoro o 180 stupňů. Závěrečné loučení s postavami je pak poslední třešinkou na dortu plného emoční polevy.
Emoce a dobře napsané postavy jsou hlavní devizou celého seriálu. Jsou to hlavní důvody, proč byste měli všechny díly vidět. Každý herec a jemu ušitá postava je něčím zajímavá. Každý si tam může najít svého oblíbence a sledovat jeho osud napříč celou loupeží. Budete ty postavy milovat i nenávidět. Budete sledovat každé jejich gesto. Hádky budete prožívat stejně intenzivně, jako bojové scény na život a na smrt.
Celý seriál je vlastně postavený na lidských vztazích, ač to na první dojem není očividné. Tento koncept je dech beroucí a většinou si ho uvědomíte až v závěrečných titulcích. Určitě to není tak, že by děj a zpracování bylo špatné. To je na opravdu vysoké úrovni a hned první série byla svěžím závanem nového typu money heist titulů. Jen jak jsem zmínil, pak došlo na ztrátu dechu. Člověk by si normálně řekl, že pozdější série jsou blbost a vypnul by TV. Jenže to nešlo. Nešlo to právě díky fantastickým hereckým výkonům a geniálnímu scénáři postav. Jedním příkladem může být scéna, při které celý tým dojde k hlavnímu milníku loupeže. Situace je extrémně vypjatá, oni se zastaví a společně si zazpívají dnes již klasickou Bella Ciao. V ten moment vám naběhne husí kůže a začnete se zničehonic usmívat.
V tom je síla La casa de papel. Seriál nás naučil nejen plánovat rafinované loupeže, ale hlavně milovat své přátele v každém okamžiku a obětovat se pro ně. Takže i když poslední série byla o poznání slabší, repetitivní a s několika logickými kolapsy, stejně má smysl jí dokoukat. Přece byste neopustili svoje přátele, ne?
