Dejte si pozor, při čem vás sousedé sledují. Především, pokud se chystáte vraždit.
Předchozí věta popisuje vlastně celý děj filmu „Žena v okně“. Amy Adamsová představuje postavu psycholožky, která trpí agorafobií. Je sama zavřená ve svém obřím domě a oddává se konzumaci červeného vína a tun léků, které jí mají vyvést z jejího stavu. Jediným rozptýlením pro její psychiku je podivuhodný mladý nájemním v suterénu, který by se dal rozhodně klasifikovat slovem: podivín.
Jenže brzy vznikne šance na další zajímavou aktivitu. A tou je sledování sousedů přes ulici pomocí dalekohledu. Tahle činnost není plánovaná. Amy je slušná holka. Jenže nutkání bylo příliš silné, když slyšela bolestivý výkřik své kamarádky. Takže tím začne její detektivní snaha s nemožností jít dál, než metr od svého bydliště. Když ale policie vidí, že Amy si jede v červeném a na prášcích, nevěří jí a situace začíná být komplikovanější, než se zdá.
Z hereckého hlediska je film obsazen poměrně slušně. Kromě Amy Adams uvidíte v akci Garyho Oldmana a Julianne Moore, kteří dostanou prostor zhruba 10 minut. Zbytek času si jede Amy svoji one Woman show. Byly to jistě perné tři měsíce natáčení, které byly proměněny v herecké zlato. Pro příběh založený na knižním bestselleru „Žena v okně“ od spisovatele A.J. Finna, nemohli snad ani najít lepší hlavní hrdinku.
Herci a předloha jsou v nejlepším pořádku. Opravdu moderní kamera a střih jsou taktéž v perfektní kondici. Zkušený francouzský kameraman Bruno Delbonnel uplatnil všechny zkušenosti z předešlých block busterů, aby ukázal, že za kamerou je mistr.
Co je však rozhodně není v kondici vrcholového olympijského sportovce je scénář a pojmutí děje samotného. Točit knižní předlohu, která trhá kasovní rekordy, není sranda. A při koukání na ženu v okně jsem se opravdu nebavil. Očekávání byla veliká a nenaplněná. Proč? Protože samotné téma filmu je známe už od dob filmů: „Disturbia“, „Pohled z okna“, „Okno z ložnice“. Na place se ukáže zhruba deset postav, z čehož jsou tři podezřelí. Z těchto tří se pak řeší vylučovací metodou, kdo je viníkem zločinu. Pouze jeden z nich totiž může při usvědčení vytvořit nový typ pachatele, který není již ohraný z filmů zmíněných v předchozích řádcích.
Já se k hádání pachatele ani nedostal. Opět se možná ptáte proč. Protože první dvě třetiny filmu mě vůbec nebavily. Aby film nebyl úplně stejný jako další kousky ve stejném žánru, je vaše pozornost upoutána na Amy. Ta je většinu času v limbu z důvodu požití vínka s prášky. Psychedelické scény na sebe nenechají dlouho čekat. Její úsudek je zpochybněn a celých 60 minut vlastně divák neví, co je přelod, co je pravda a na čem jsme. Tohle mi nesedlo. Možná je to fajn umělecký záměr, který jsem nepochopil. Já se nicméně těšil, že se fakt bude řešit spáchaný zločin a Amy ho bude kousek po kousku rozplétat pomocí dalekohledu upřeného na protější dům. Tohle od filmu nečekejte.
Po dvou třetinách ale nastane obrat, Amy se vzpamatuje, zločinec je odhalen a drama se změní na thriller a boj o přežití. Rychlost filmu je najednou stonásobná. Já odložil mobilní telefon a upřel zrak na obrazovku. Dostal jsem grandiozní finále, ve kterém je kamera posunuta ještě jednu úroveň výše. Hodnocení najednou dostává i kladné body a já přestávám litovat času před obrazovkou. Stačilo to?
Bohužel ne. Snaha se odlišit od filmů s podobnou tématikou byla příliš vysoká a byly zavedeny riskantní prvky kinematografie, které mi jednoduše nesedly a bohužel mě i nudily. Uměl bych si úvodní dvě třetiny představit o 40 minut kratší a celý film smrsknutý jako peckovní třicetiminutovou povídku jako z pera Alfreda Hitchcocka.
Ženu v okně hodnotím tedy neutrálně. Má své kvality ve skvělé kameře a hereckém obsazení. Jenže musíte přežít 60 minut halucinogenní terapie. Kdo to vydrží, za odměnu dostane strhující finále. Kdo to nevydrží, aspoň se poučí a bude na noc zatahovat žaluzie.
