Dlouho jsem nenapsal žádnou recenzi, jelikož jsem většinu volného času věnoval ladění a přestavbě své PC stanice. Nicméně v tento deštivý den bych rád zavzpomínal na časy, kdy jsem bydlel v Praze v Podolí a každý den jsem chodil s kámošem venčit na Vyšehrad jeho psa. Když jsme měli velké štěstí, při procházce okolo Jedličkova ústavu jsme venku zastihli zkoušku kapely The Tap Tap orchestra, která se skládá z lidí, co žijí s lehčím či těžším typem nějaké diagnózy či poruchy. Záměrně jsem nepoužil slovo postižení, protože jak je vysvětleno v tomto HBO dokumentu, rozhodně nejsou postižení.
Během 80 minut tohoto dokumentu poznáte lidi, kteří stojí za celým tímto projektem a neustálou péči a pílí vytvořili kapelu, která jezdí po světových festivalech, kterým je třeba Glastonbury. Ovšem cena za takový úspěch není malá. Vyžaduje odříkání, přísnost a především disciplínu. Dokument mi poměrně otevřel oči, že nejhorší na žití s diagnózou není samotná diagnóza, ale to, že vás odsuzuje společnost. Jedna strana ukazuje přílišnou lítost a druhá strana naopak opovržení. Přitom stačí být prostě normální a chovat se naprosto normálně. Někdy je naopak potřeba přísnost, protože pro mnohé lidi s diagnozou je nejdůležitější pořádek a řád.
Muzikanti z Tap tap orchestra kouří, pijou, žení se, rochází se a mají sny úplně stejně jako všichni lidé na světě, jen mají trochu těžší ty sny naplnit. Ve výsledku si žijí svůj rockový život plný černého humoru a neskutečné dávky nadhledu. A o tom je dokument: Postiženi muzikou.
Všem tento dokument doporučuji. V několika momentech jsem se jen přihlouple usmíval a dokola si opakoval, že ti lidé jsou borci a klidně bych s nimi zašel na pivo. Jsem rád, že jsem jim mohl tenkrát u Jedličkova ústavu zamávat. Až budou koncertní síně volné, kdoví, třeba jim zase všichni zamávají v přeplněných koncertních sálech. Ovace ve stoje jsou samozřejmostí.
