Děj filmu se odehrává v roce 1948 v Litvě. Druhá světová válka je u konce. Litva je proti své vůli součástí SSSR a země je totálně v troskách. Desítky tisíc Litevců chce hájit svoje národní zájmy a pouští se do partizánské války. Mladý Unte žije na statku u svého otce, kterým je trochu odstavován od reality, která pro něj může být smrtelně nebezpečná. Jeho otec totiž pomáhá jedné partizánské skupině v jejich boji proti totalitnímu režimu. Unte však pod tlakem okolního násilí a utrpení nedokáže být stranou a pouští se do svého malého partizánského boje napříč strachu.
Snímek je od režiséra a scénáristy Šarunas Bartas, což je rodilý Litevec a rád svoji zemi komponuje do svých filmů. Chce vždy doručit syrový zážitek a obsazuje hlavně herce ze svojí domoviny. Bohužel jejich jména mi moc neříkají. Nicméně herecké výkony jsou podány velice věrohodně a film z tohoto hlediska rozhodně nestrádá.
Jediná vlastně reálná záporná věc je stopáž celého filmu. Film má 128 dlouhých minut, během kterých se spíše hraje na atmosféru a kvalitu záběrů, než na akci. Pokud očekáváte typický válečný film typu Tenká červená linie, budete nemile překvapeni. Vlastně jediná porce válečného dramatu plného výstřelů a létajícího bahna je zhruba v poslední půl hodině. Velice vhodně to zakončí celý příběh. Více bych nerad prozradil.
Na to navazuje i odpověď na pomyslnou otázku, pro koho je film vhodný a proč. Film má totiž úplně jiné kvality, než válečnou akci. Snímek ukazuje minulost až skoro s dokumentární syrovostí. Dalo by se to nazvat útrapy života v totalitním komunismu v praxi. Režim ždímal bezmocné sedláky až do morku kostí. Nazývali to patriotismem.
Protože musíte naší válkou skomírající vlasti pomoci, aby mohla dál vzkvétat! Takže si bereme vaše ovce a zavolejte sousedy, zda mají nějaké peníze. Nemají, takže vám tady napíšeme bezcennou směnku a vezmeme si zbytky z vaší chalupy společně s vaší důstojností.
Atmosféra filmu je opravdu hutná. Tmavé podzimní počasí a všudypřítomné bláto podtrhuje chmurnou atmosféru bez východiska pro lepší zítřky.
V rámci filmu několikrát navštívíte provizorní obydlí partizánské skupiny a dozvíte se, jak žili. Jak se chránili proti vojsku, jak prováděli špionáž a že měli neskutečný morální kodex. Kdo zradil, nebyl hoden soudu. Byl hoden pouze kulky, nebo nože. V tak drsné době nebyl čas city nebo vzájemné sympatie. Byl čas tiché války. O tom je film Za soumraku.
Kdo hledá válečnou akci, tak se nemusí obtěžovat. Tento film není pro něj. Za soumraku je film, který vám ukáže historii v té pravé podobě. A buďme realisti, o Litvě se moc nehovoří. Nicméně můžete tento děj kopírovat na každou zemi postiženou okupační nadvládou sovětského svazu. Když ty dvě hodiny vydržíte, budete si film do smrti pamatovat. Sám jsem měl v kině na Febiofestu trochu problémy vydržet. Na druhou stranu to byla zajímavá zkušenost.
Pokud venku padá soumrak, možná je už čas na film…
