DAU Nataša je součástí velkého projektu DAU od režiséra a scénáristy Ilja Chržanovskijho. Tento ruský pán se rozhodl obrátit svůj filmový hledáček proti proudu ruské historie a ukázat syrovou realitu padesátých let minulého století. Tento megalomanský projekt měl obsahovat dvanáct filmů a čtyři navazující seriály. Samozřejmě, mnoho ještě není hotovo, ale současná díla si můžete pustit na stránkách projektu za pár euro.
Já se podíval na dílo DAU Nataša, které získalo mnoho ovací a cenu za nejlepší film festivalu Berlinale v roce 2020.
Film se odehrává v tajném sovětském výzkumném zařízení. Je zde bufet, kam místní vědci chodí odfrknout a pojíst trochu ryby. Možná se ptáte, proč píšu o bufetu. Jeho vedoucí je právě zmiňovaná Nataša. Tato čtyřicetiletá dáma se stará o to, aby každý návštěvník přes den dostal dostatek jídla a pití a když se zadaří, tak poslouží i v noci jakožto sexuální objekt. Tento zhýralý styl života bez výhledu na budoucnost Natašu přivede až do náruče podezřívavé sovětské tajné služby, která svými praktikami patří k těm nejdrsnějším. Což si Nataša bude nadosmrti pamatovat. Za lehkomyslnost zaplatí.
Tento popis může leckoho nalákat na hutné drama. Já byl také opravdu zvědavý.
Autor snímku chce hlavně extrémně šokovat a to ať jednou sexuálně explicitní scénou či samotným procesem vyslýchání hlavní herečky v sovětském lágru. Herecké výkony jsou úžasné, jdoucí až na dřeň možností. Tu drsnost a zoufalost života v sovětském svazu opravdu pocítíte. Což je účel a hlavní důvod pro sledování tohoto filmu. Ne, že byste se měli trestat, ale je to vzhled do drsné minulosti podaný v opravdu krystalické formě.
Na druhou stranu jde o hodně umělecké dílo. Já osobně nevím, jak se k filmu částečně postavit. U takového vážného téma mi tlak na uměleckou notu přijde víceméně zbytečný a nepřidává to filmu další rozměr. Dokonce se navíc během filmu na sílu mění i styl kamery, která je pod taktovkou zkušeného Jürgen Jürgese (Čas Vlků, Funny Games). To mi osobně vůbec nesedlo, narušilo mi to divácký uniformovaný dojem. Možná jsem jen buran, který nepochopil majestátný umělecký záměr, ale je otázkou, zda je to dobře či špatně, když se stále bavíme o filmovém díle.
Co jsem na druhou stranu pochopil, je, že se celý film odehrává pouze asi v pěti interiérových lokacích a stopáž je dlouhá skoro sto padesát minut. Takže si „užijete“ nekonečně dlouhé záběry, ve kterých se nic neděje.
Takže si pořád musím klást otázku, kde je hranice mezi uměleckým a normálním filmem. Kdyby se děj trochu zhustil, kamera zůstala konstantní, dalo se trochu více financí do lokací a zůstaly zachovány úžasné herecké výkony, snímek by byl zkousnutelný. Možná by se tak dostal do hledáčku více fanoušků a osvěta ohledně hrůz sovětského svazu by byla sdílena mezi více lidí. Občas prostě strach z komerčního světa je na škodu. V tomhle případě to platí dvounásob.
DAU.Nataša má svoje kvality z hlediska atmosféry a hereckých výkonů. Jako film ale selhává, i když jako uměleckého dílo asi může fungovat.
