Ozvěny Febiofestu – Online report porotce

Jak jsem se stal členem divácké poroty

Členem divácké poroty se může stát opravdu každý. Je to velice jednoduché. Jdete na stránky Febiofestu, a zhruba v půlce srpna každého roku vyplníte přihlášku. V rámci přihlášky musíte odpovědět na velice důležitou otázku, která rozhodne o vašem výběru: Proč právě vy byste měli být členem divácké poroty.

Rozhodně nezáleží na vaší rase, věku a povolání. Na fotce níže můžete vidět, že jsme opravdu různorodá skupina.

Možná je tu však malý zádrhel, který by mohl být překážkou a je opravdu tučným písmem zmiňován ve všech festivalových papírech. Pokud vás vyberou do poroty, musíte prijít na úvodní setkání porotců a souhlasit s tím, že vám festival nebude hradit žádné náklady spojené s dopravou a ubytováním. Je to pochopitelné, i když to může leckoho odradit. Obzlášť, pokud nemáte v Praze příbuzné na přespání. Ale pevně věřím, že to bude zážítek a těch vynaložených šest set korun na rezervaci parkování bude stát za to.

Co obnáší být porotcem a první setkání (09.09.)

Úvodní setkání porotců se koná zhruba čtrnáct dní před samotným festivalem, trvá hodinu a odehrává se na místě, kde se jako porotci na konci sejdete k finálnímu hodnocení soutěžních snímků. Tento rok to bylo v hotelu Art nouveau palace hotel. Musím uznat, že když jsem přišel v plátěných kalhotách a polokošili, připadal jsem si jako chudý příbuzný. Na recepci se ani nezdržovali se mnou mluvit česky, protože česká klientela v tomto zlatém hotelu na Praze 1 asi moc nepřespává.

Čas srazu respektoval potřeby pracujících a byl naplánován na 17:30. Opravdu jsem se těšil, i když jsem nevěděl, co očekávat. Hlavní tahounem byla zpráva, že čestným předsedou naší poroty bude Michal Kocáb. Celý den jsem si broukal: “Pražákům těm je tu hej” a doufal jsem, že osoba, kterou znám jen z koncertních podií bude v pohodě a bude možnost s ní prohodit pár slov a třeba nějaké to selfie.

Po usazení na každého porotce čekalo tekuté občerstvení v podobě čaje, kávy a vody s citrónem. U každého místa na sezení čekala papírová složka s dokumenty, krabička s energit bonbóny a propiska. Vše v žlutočerných barvách Febiofest brandu.

Každý hned intuitivně otevřel složku a pustil se do čtení. Bylo jasné, že budeme podepisovat příkazní smlouvu. V této smlouvě slibujeme, že budeme vykonávat roli porotce čestně, nebudeme nikde zveřejňovat naše hlasování a především, že se dostavíme na všechny soutěžní filmy. Omluvenkou může být jen nemoc nebo nějaká nenadálá důležitá událost. Pokud se neomluvíte, je zde peněžní penalizace, která by vás připravila minimálně o čtvrtinu měsíční výplaty. Ale je jasné, že se nehlásíte na porotce proto, abyste se na to následně vykašlali.

Během pár minut přijel Mr. Kocáb s programovou ředitelkou Febiofestu s oznámením, že Fero Fenič (ředitel festivalu) je nemocný a omlouvá se. Jako porotci jsme vyslechli úvodní slova o tom, jak důležitou funkci zastáváme, že kvůli COVID-19 zažívá filmový průmysl těžké časy a že je potřeba se více usmívat. Proto všechny soutěžní filmy budou v žánru komediálním. Z pléna se hned ozvalo, že je to fajn, ale že stejně králem všech filmových žánrů je tragikomedie. Tohle prohlášení může být sice pravdivé, ale já byl rád za současný výběr filmů, protože tragédií je v současných médiích více než dost.

Čímž se dostáváme k samotným povinnostem porotce, filmům a velké části příkazní smlouvy. Filmů bude celkem šest, tři na den. Hned jsem si řekl, že to bude pohodička. Pak jsem ale kouknul do rozpisu, že první film začíná vždy po deváté hodině ranní. Jak jako po deváté hodině v sobotu a v neděli ráno? Naposledy jsem byl takhle brzy ráno v kině na filmu Občan Havel se střední školou. Bylo to hned ráno po maturitním večírku, ze kterého jsem šel prakticky rovnou na projekci. Nezlobte se na mě, ale občan Havel to u mé pozornosti projel na plné čáře.

To se samozřejmě teď nebude opakovat. Nicméně jsem vypočítal, že budu muset oba dny vstávat hezky v sedm ráno, abych měl časovou rezervu na dopravu a jako hujer byl u infostánku jako jeden z prvních porotců. Třeba se tam právě potkám s panem Kocábem, který bude na všech filmových projekcích s námi. Právě on bude mít rozhodující hlas, v případě rovnosti hlasů.

Zbylé filmy v daném dni jsou volně rozhozeny a končí osmou hodinou večerní. Ano, budeme v kině dvanáct hodin (oba dva dny). Naštěstí se můžeme procházet po Slovanském domě, máme zajištěn oběd v Obecním domu a Febiofest má bohatý doprovodný program pro ukrácení dlouhých chvil. Já samozřejmě budu psát online report na tyto stránky.

Pocit toho, že jsme trochu VIP nám dodává i fakt, že půlka projekcí je čistě jen pro porotu, bez přístupu pro veřejnost. Nicméně zmiňované filmy si veřejnost může shlédnout kdykoliv během celého festivalového týdne v různých časech, avšak lístky si musí samozřejmě zakoupit. Čímž se dostávám k jednomu benefitu, který jako porotce mám. Jakmile totiž odevzdám hlasovací formulář, kde musím obhájit svoji volbu favoritů, mohu si vyžádat až děvět volných lístků na další filmy na Febiofestu. A co si budeme povídat. Kino zdarma je super.

Teď jen doufám, že na něj budu mít chuť i po víkendovém filmovém maratónu, který doufám rozvlní moji bránici smíchem.

Den první (18.09.)

První den soutěžních projekcí začal dle plánu časně ráno. Časně myslím vzhledem k tomu, že byla sobota. Ulice se na Praze 1 teprve probouzely a jediní lidé na ulici byli popeláři a různé úklidově čety. Chtěl jsem být za Hujera. Přišel jsem deset minut před devátou, za což jsem vyfasoval pouze pomyslnou bronzovou medaily.

Proběhl check-in na info stánku, vysafovali jsme poukázku na obědy a lístky na veřejné projekce. Vše šlo jako po másle. Porotci pomalu korzovali Slovanským domem a nejistě pokukovali po ostatních. Především, aby si našli nějakého sympatického parťáka, se kterým budou moci prohodit pár obecných slov mezi filmy. Na některých byla vidět jasný únava. Třímali v rukou svoje horká kafíčka v thermo hrncích a bylo jasné, že ani oni nechodí pravidelně v sobotu ráno do kina.

První projekce byla pouze pro porotce. Moc mě potěšilo, že jel klasický kino stánek s popcornovým potěšením a tak jsem začal přemýšlet, kdy je vhodná doba na popcorn. Pohodlně jsem se usadil a pustil se do prvního filmu.

Po prvním snímku během padesáti minut začínal hned další, což bylo tak akorát na kofeinovou pauzu v nedaléké zahradě Slovanského domu. Je trošku škoda, že zde není nějaký doprovodný program i během filmového víkendu, kdy se festival teprve rozjíždí.

Taky musím zmínit, že první projekci provázeli docela velké technické problémy. Promítač trošičku zaspal a v sále svítila světla přímo na plátno několik prvních minut filmu. Až po zásahu duchaplné porotkyně bylo skoro vše napraveno. Píšu skoro, protože většinu filmu nebyly titulky synchronizované s dějem na plátně. Já bohužel italsky nemluvím, takže sledování bylo místy komplikované. FebioFest jako omluvu nabídl jeden další film zdarma, ten jsme bohužel kvůli obědu nestíhali.

Je tu taková malá zajímavost, že soutěžní filmy dost často nemají titulky vložené přímo do obrazu na plátně. Text čtete na menší obrazovce instalované pod plátno.

Druhý film byl již bez technických závad.

Poté následoval oběd v luxusním Obecním domě, který znám jen z filmu Obsluhoval jsem Anglického krále.

Jsem opravdu rád, že jsme nemuseli na oběd chodit daleko. Při obědě byla možnost nenuceně poznat další porotce a ověřit, že filmovým fanouškem může být kdokoliv. U jednoho stolu jsem seděl já, IT specialista, ekonomická pracovnice z farmaceutické firmy, úředník z ministerstva školství a dva studenti FAMU. Někteří dokonce už v divácké porotě byli v minulých ročnících. Je vidět, že Febiofest a láska k filmům umí lidi propojit.

Po obědě nás čekali tři hodiny osobního volna, než jsme den zakončili posledním soutěžním snímkem. Trošku mě mrzelo, že se neobjevil náš čestný předseda poroty. Na úvodní schůzce bylo zmíněno, že bude s námi a bohužel nic. Třeba to vyjde druhý den.

Veškeré komentáře k soutěžním snímkům naleznete na následujících řádcích.

Den druhý (19.09.)

Druhý soutěžní den začínal vlastně na chlup stejně, jako ten první. Jen lidé vypadali více uvolněně. Bylo znát, že už se tvoří malé skupinky. Taktéž jsem našel filmového parťáka, přičemž musím uznat, že sledovat filmy s kámošem je vždycky lepší.

Druhý den byly mezi firmy kratší pauzy, což za mě bylo o dost lepší. Sice bylo méně času na psaní blogu, ale den tak nějak příjemněji plynul bez dlouhých prostojů.

Než došlo na večerní hodnocení soutěžních snímků, zažil jsem dva stežejní okamžiky dne. Jeden veselý a jeden bohužel absolutně hrozný.

Tím prvním bylo setkání s perfektní dvojicí číšníků v Obecním domě. Byli usměvaví, vstřícní a když jsme je poprosili o společnou fotku, rádi naší skupinku vyfotili. Pak jsme se vyfotili i s nimi a na závěr došlo na takovou malou nachytávku. Jeden z číšníků fotil celou naši skupinu. Dělal, že moc neví jak na to a raději udělá více fotek zasebou. Při prohlížení výsledného produktu jsme narazili na jeho totálně super selfie. Tajně ho pořídil během našeho focení. Hromadný výbuch smíchu celé skupiny. Úplně mě mrzí, že jsem tohle nevymyslel sám.

Druhý zážitek byl bohužel ze sekce gastro. Konkrétně v restauraci KOGO ve Slovanském domě. Tato restaurace se prý pyšní skvělou úrovní gastronomie.
Samotná restaurace má tři části. První je klasická restaurace. Z té můžete jít do druhé části, což je zahrádka pod stříškou, obklopená stěnami z igelitu pro případ špatného počasí. Poslední částí je zahrádka s barem. A právě na posledním místě jsme chtěli strávit příjemnou hodinu mezi filmy nad šálkem dobrého čaje a dezertem.
Čekali jsme asi deset minut na obsluhu, načež nám kolemjdoucí security řekl, že je ošklivo, že obsluha je pouze uvnitř. Dávalo to logiku. Tak jsme se přesunuli pod zastřešenou zahrádku (druhá část). Objednali jsme si dva zelené čaje a Tiramisu. Bylo vidět, že číšník nebyl naší malou objednávkou příliš nadšený. Vše přinesl a vystřelil svoji jistě dlouho připravovanou bombu. Oznámil nám, že se nad námi slitoval. Měl nás prý správně vyhodit, jelikož jsme přišli do restaurace a že čaj a Tiramisu za 300 kč rozhodně není jídlo. Protentokrát to přehlédne.
Upřímně jsem byl konsternován. Odvětil jsem, že jsme chtěli sedět venku, ale tam není obsluha. Možná nám to měl oznámit dříve, než přinesl objednávku. Na to už neodpověděl a zdatně nás ignoroval, dokud nepřišel čas placení. Možná, by o tomhle jejich pravidle měli informovat před vstupem nebo alespoň v jídelním lístku. Tam se bohužel jen dočtete, že při skupině více než šesti osob vám nerozdělí lístek a že vždy automaticky účtují třicet korun Couvert na osobu. Tyto dvě informace jsou patrně důležitější.
Je opravdu smutné, že poslední rok gastronomie trpěla, ale očividně stále existují lidé, kteří si neváží financí druhých. Nečekal jsem, že dva čaje, tiramisu a hodina posezení v poloprázdné restauraci bude v 21. století ještě problém.

Záverečné hodnocení filmů bylo velice rodinného rázu. Každý obdržel hlasovací formulář, kde uvedl v pořadí tří nejlepší filmy. U každého filmu jsme museli napsat, z jakého důvodu jsme rozhodli o takovém umístění. Nicméně každý napsal důvody dle svého citu a srdce. Nic nebylo špatně.

Michal Kocáb se opět neukázal.

Na druhou stranu nám vyplňování dotazníků zpříjemňoval sám ředitel festivalu, Fero Fenič. Musím uznat, že byl velice galatní, vtipný a bylo příjemné si poslechnout vyprávění o minulosti a současnosti festivalu FebioFest. Následovala společná fotka, přípitek šumivým vínem a večeře od sponzora Pizza Hut. Plný dojmů jsem pokračoval v cestě domů a začal se těšit na slavnostní zakončení festivalu a další filmy, již mimo režii porotce.

Slavnostní zakončení (23.09.)

Formální zakončení febiofestu se konalo ve Slovanském domě. Uvítal nás červený koberec a welcome drink v podobě vynikajícího Prosecca. Naše partička porotců se sešla a probírali jsme, jaké filmy jsme v rámci festivalu ještě viděli a co plánujeme vidět poslední den v pátek 24.09.

Celkem na slavnostní zakončení přišlo jen asi polovina porotců, zbytek pravděpodobně nenašel dostatek času vzhledem ke konání ve čtvrtek. VIP osobnosti se samozřejmě nezdržovali s námi na welcome drinku, ale vstupovali do kina vlastním vchodem. Je to trošku škoda, jelikož bych měl docela zájem se třeba potkat s pane Mádlem a během pár minut s ním pohovořit.

Také mě pobavilo, že v pozvánkách bylo uvedeno, ať přijdeme ve stylu Black tie Creative. To dodrželo asi jen deset procent přítomných návštěvníků.

Po vypití drinku jsme ukázali naše očkovací certifikáty a byli jsme vpuštěni do sálu, kde se konalo závěrečné žbré.

Celou úvodní sekvencí provázela Jolana Voldánová společně s vybranými porotci a speciálními hosty, kteří vyhlašovali vítěze jednotlivých sekcí. Dokonce se nakonec ukázal i Michal Kocáb, aby vyhlásil vítěze naší soutěže komedií. Celá ceremonie trvala zhruba hodinu a nesla se v pozitivním duchu s výhledem na zářnou budoucnost festivalu. Poté nám byl puštěn oskarový snímek s Anthony Hopkinsem, OTEC. Jakmile se objevila úvodní sekvence filmu, všichni VIP se zvedli a pravděpodobně ocházeli na nějakou utajovanou after párty pro vyvolené. Zbytek sálu si užil film v obleku a šatech. A uznejte, kdy tohle za život zažijete.

Po filmu bylo nutné ještě trochu vstřebat získané zážitky. Udělali jsme si závěrečnou fotku s porotci a dali si malý příslib, že si občas napíšeme a třeba si doporučíme nějakou filmovou zajímavost.

Celý Febiofest byl velice příjemný i přes nějaké drobné vady na kráse. Byla to skvělá zkušenost a již se těším na další recenze, které pro vás mohu napsat.

Komentáře k soutěžním filmům

18.09. 09:30 – Rodiče vs. Influenceři (2021)

Paolo je profesor filozofie, který je bohužel na výchovu své patnáctileté dcery úplně sám. Jeho dcera je moderní a přesně ve věku, kdy žije youtubem, Tik-tokem a sociálními sítěmi. Její sen je živit se jako influencer a mít se jako v pohádce. Prostě moderní teenager dneška.

Její táta to opravdu těžce nese a vznikají třecí plochy v ideálech a v tom, co by si oba přáli. Celý konflikt eskaluje až do bodu, kdy se Paolo stává anti-influencerem a vytváří něco jako virtuální odbory plné rodičů, kteří mají doma zombie hledicí jen do displaye svého mobilního zařízení. Vůbec však netuší, že se pomalu stává tím, co nenávidí a proti čemu bojuje. Nečekané životní okolnosti ho přinutí přijmout svoji roli v plné parádě a celé svoje úsilí začne monetizovat. Samozřejmě se to neobejde bez kritických následků v jeho životě a ve vztahu s dcerou.

Z této lehké, krásné a zasněné italské komedie jsem byl naprosto nadšen. S lehkostí svojí vlastní nám překládá obrázek dnešní společnosti, a jak vypadá svět mladých, který nedokáží rodiče pochopit. Snímek ukazuje, že sociální sítě mohou být použity pro dobrou věc, stejně tak jako dokáží ničit vztahy, lidské sebevědomí a jsou špatným pánem, pokud se nedokážete adaptovat. Na druhou stranu snímek nese i důležité poselství, že vždy by měla být na prvním místě rodina a komunikace o problémech a vnitřních pocitech. Vše je zabaleno v opravdu humorné a srdečné formě.

Malá poznámka pod čarou: Film má skvělé, neokoukané herecké obsazení a hudební doprovod je naprosto skvostný. Jednoznačně snímek doporučuji.

18.09. 12:00 – Sbohem Sovětský svaze

Johan se narodil v osmdesátých letech v Estonsku, jež bylo součástí sovětského svazu. Jeho mamka je trochu svérázná a rozhodně by se nedala označit jako milovník komunismu a socialistického režimu. Tím určuje osud celé rodiny a samozřejmě i malého Johana, který to nebude mít při cestě za dospělostí vůbec jednoduché. Tato komedie mapuje začátky Johanova života až teenagerského věku. I za tak krátký časový úsek pozná strasti východní politiky s vidinou, že se někdy dostane do západního Finska. Johan si prožije první lásky, zklamání, životní křivdy, otravu radiací a dojde i na ochutnávku banánu, který se v Sovětském svazu vždy jí se zavřenýma očima.

Herecké obsazení bylo pro mě spíše neznámé. Výkony byly solidního průměru a vše doprovázela skvělá punková hudba.

Humor v této komedii je černý a surový. Film by se dal přirovnat k českému „Občanskému průkazu“ nebo k „Báječným létům pod psa“. Jako divák jsem se usmíval, ale vzadu v hlavě jsem si uvědomoval, jak drsný byl a možná ještě tento režim je. Kdo se chce nechat použit, zavzpomínat na staré časy a trochu se zasmát drsné době před třiceti lety. Je to film přímo něj.

18.09. 17:30 – Fake news

Sebastien je prostě týpek, který si představuje zářnou budoucnost, ale jeho lenivá nátura a neschopnost realizovat podnikatelské záměry mu v tom brání. Různými kšeftíky se snaží získat snadné prachy, což jeho okolí nenese moc kladně. Při takovém jednom kšeftíku se zaplete do rafinované lsti mediální agentury. Roztočí se kolotoč absolutně absurdní podívané, která ukazuje na mnoho francouzských událostí nedávné minulosti.

Film odkazuje na francouzskou kulturu a jejich specifický bláznivý styl humoru plný satiry. Děj je extrémně svižný, trochu zmatený a je snadné se v něm ztratit. Tomu nahrává i fakt, že pro absolutně perfektní zážitek je potřeba se orientovat ve francouzské historii a kultuře, což přiznávají sami autoři snímku.

Na druhou stranu snímek nese úžasnou myšlenku o tom, jak média ovládají naše životy a fake news společně s hoaxy mohou způsobit šílený chaos v našich životech. Nebo klidně v celém světě.

Film je perfektně herecky obsazen. Kratší role si střihnou například Omar Sy (Lupin) nebo Samy Naceri (Taxi).

Když se tedy uvolníte a vydržíte frenetické tempo až do konce filmu, finální rozuzlení a myšlenka bude stát za to. Nicméně jít na toto do kina nemohu doporučit. Je to spíše domácí podívaná, když chcete něco zajímavého, o čem budete následně hovořit v hospodě.

19.09. 10:00 – Večeře v Americe

Simona byste popsali jako pobudu a vandráka. To, že trochu dealuje drogu mu na image nepomůže. Při zběsilém útoku před policií potká Patty. Tato dívka je možná navenek trochu pomalejší, ale vše dohání svojí usměvavou a milou schránkou. Ovšem když se nikdo nedívá, dokáže to pořádně rozjet v rytmu punku.

Tohle setkání by se dalo označit jako osudové. Simon a Patty ve filmu představují něco, jako by byli Bonie a Clyde amerického předměstí. Večeře v Americe je novodobá lovestory na pozadí geniálního punkového příběhu, který boří konvence a dává na frak tradiční zajeté představě o ideální americké rodince.

Film bych klidně nazval novodobým Trainspottingem. Herceké výkony hlavních protagonistů jsou skvělé. Příběh je promyšleně nápaditý a za zvuků skvělého soundtracku vás dovede až do grandiózního finále. Nejlepší komedie, kterou jsem v roce 2021 zatím viděl.

A jsem i velice rád, že nakonec tato komedie vyhrála první cenu.

19.09. 14:30 – Bertův deník

Bert je kluk jdoucí na druhý stupeň základní školy. Doufá, že adaptace bude hladká a brzy se stane školním mazákem balící okolní dívky. Jednou takovou dívkou je i Leila, která je hvězdou školy. Bohužel je o tři ročníky starší. Bert vymyslí ďábelský plán, že se k Leile dostane přes její mladší sestru, se kterou chodí do třídy. V hlavě dvanáctiletého chlapce vše vypadá naprosto jednoduše, ale to rozhodně nebude. V ději se Bertovi budou stávat trapné situace jedna za druhou.

Tato švédská rodinná komedie je hodně oddechová. Roztomilé předkládá trable spojené s první životní láskou a milostnými lapáliemi ze základní školy. Je vtipná, ale bohužel dost založená na trapných momentech hlavního dětského hrdiny. Těch trapných momentů bylo možná až příliš. Já osobně nemám rád vynucování smíchu tím, že se za hlavního hrdinu musíte stydět. Na druhou stranu je tu i balanc s opravdu milou dějovou linií a cukrkandlovým koncem. To všechno je zabalené to uhlazeného švédského stylu plného recyklovatelných materiálů, krásných kamerových záběrů a luxusního hip hopového soundtracku.

Není to asi úplně záležitost pro kino, ale až to bude na Netflixu, jděte do toho.

19.09. 17:30 – Rosina svatba

Rose je čtyřicet pět let a nemá vlastní život. Kvůli své milé a obětavé povaze je otrokem své vlastní rodiny. Každému pomůže s čímkoliv, o co jí požádají, což se podepisuje na její psychice a vztahu s dcerou. Rosa nedokáže udržovat rozumný vztah se svým roztržitým přítelem Rafou, který ji začíná chápat jako inventář a ne jako rovnocenného partnera. Rosa se jednou rozhodne říci svému okolí rezolutní NE! Opustí rutinní práci jako švadlena pro komparzní agenturu a rozhodne se opustit Valencii. Prostě začít nanovo, někde jinde. Na znamení své znovunabyvší svobodě se rozhodne vdát za samu sebe.

Co vám budu povídat. Její rodina to rozhodně nepochopí a vše bere jen jako nejapný žert a snahu skrýt její svatbu s tajným přítelem. Opět se všichni snaží Rose dirigovat její život a svatbu naplánovat po svém.

Tento španělský film má být nejen komedií, ale i oslavou ženské síly. Snímek má ukazovat na fakt, že mnoho z nás nežije život podle svých představ, ale podle představ našich blízkých. Což samozřejmě není dlouhodobě udržitelné bez trhlin na vlastním sebevědomí.

Tato zmiňovaná myšlenka je určitě významná a v našem světě moc důležitá. Filmové zpracování ale trošičku pokulhává a je hodně zaměřené na ženské elementy. Pro mužskou entitu může film působit trochu zdlouhavě. Scény nejsou nijak zajímavé a herecké výkony jsou prostě jen průměrné. Ono i scénář působí krapet děravě, už jen kvůli šíleně hloupému chování hlavních postav.

V tomto případě obsah zvítězil nad formou. Pravděpodobně nejsem ani cílová skupina, což by odpovídalo tomu, že jsem se v kině trochu nudil.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *